Knihy a věda a hlavně encyklopedie. Tak ty mě fascinovaly opravdu už od dětství. Myslím si, že už jako šestiletá nebo sedmiletá holčička jsem si s babičkou a s maminkou vždycky listovala v nějaké krásné knize. Logicky, že ze začátku jsem měla hlavně ráda obrázkové knihy, i když to byly encyklopedie, a hlavně dětské encyklopedie, tak moc jsem si je oblíbila. Myslím si, že jako devítiletá holka jsem už o dinosaurech viděla téměř všechno. Uměla jsem také rozdělit dobu kamennou nebo bronzovou či železnou. Nikdo ani nemohl uvěřit, že už všechno tohle znám, že jako devítiletá holka.
Už znám všechno o dinosaurech a že dokáže také rozlišit doby. Mě to bavilo. Takže když člověka něco baví, tak potom se to také opravdu lehce naučí. Je to vlastně učení formou hry. Později jsem se přeorientovala i na historii. Věda a historie, tak to je moje. Je hodně lidí, kteří se zajímají o vědu anebo o historii. Můj dědeček se zajímal o historii a fotografie. Dědeček byl fotograf a byl opravdu šikovný fotograf a měl dokonce také několik fotografických výstav, kde opravdu měl veliké úspěchy. Tuhle jsem si také kdysi přála já zkoušela jsem také fotografovat.
Zkoušela jsem hlavně fotografovat zvířata, proto jsem také fotografovala přírodu, ale bohužel jsem nikdy neměla takový úspěch. Jako míval můj dědeček, že dědeček měl několik výstav a já jsem neměla nic ne, že by mě to nějak moc mrzelo, ale chtěla jsem být jako dědeček. Spíše jsem měla takové psychické špatné stavy, že jsem třeba dědečka. Zklamala, protože dědeček, než zemřel, tak mi řekl, že určitě budu také skvělá fotografka. Potom jsem se přeorientovala na Rakousko, Uhersko, to mi bylo asi šestnáct let a musím uznat, že Rakousko Uhersko mě moc baví a jsem ráda, že jsem se také do tohohle pustila. Alespoň jsem zapomněla na to, jak jsem zklamala dědečka, ale třeba jsem ho ani nezklamala.